Město Mimoň
rozšířené vyhledávání
cz

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Symboly města

Znak města

znak

Na červeném štítě stojí hradební zeď ze zlatých kvádrů s otevřenou branou, dřevěnými dvoukřídlými vraty a vytaženou zlatou padací mříží uprostřed brány. Základní zeď vrcholí širší římsou ze svou řad zlatých kvádrů a na ní cimbuří o pěti stínkách. Za zdí jsou dvě věže ze zlatých kvádrů, v dolní části s černou okrouhlou střílnou a v horní části s jedním obdélníkovým černým svislým oknem v každé z obou věží. Věže jsou zakončeny cimbuřím se třemi stínkami a zlatou špičatou střechou zakončenou černou makovičkou. Krytina střechy je zakončena mřežováním. Na prostřední stínce cimbuří, mezi oběma věžemi, stojí přeražený antický kanelovaný sloup, který dosahuje do úrovně poloviny okna ve věži. Toto pozdější tzv. „polepšení znaku“ symbolizuje katastrofický požár roku 1806.

Prapor města

prapor

V roce 1995 přiznal Parlament ČR městu prapor. Popis: červený list se šikmým žlutým pruhem o šířce rovné jedné třetiny délky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3 .

Logo města

Logo

Pověst k logu města

Historie praví, že v dobách starších žila v jednom hustém lese mladá víla. Překrásná, nadlidská bytost, jež se starala o lesy, táhlé čisté potoky a všechny živé tvory. Byla s lidmi zadobře a lidé ji měli rádi. Dlouhá staletí bylo vše tak, jak mělo být, v rovnováze s přírodou. Lidé pak ale začali upravovat lesní toky, stavěli na řekách mohutné mlýny, ztráceli respekt k přírodě a přestali si vážit darů, které jim víla poskytovala. Ze začátku se nic nedělo, zdálo se, že vše je v pořádku a že takové chování snad i lidem projde.

Pak ale začala občasná sucha. Nepříjemná, to určitě, ale lidé se rychle přizpůsobili a jako obranu před suchem začali vodu skladovat. Ta se ale zhoršovala, jejich období trvala déle a déle. Mnohá zvířata začala utíkat hlouběji a dál do lesů, za vodou, která malé vesničce uprostřed hor trýznivě chyběla. A s tím mezi lidi zabloudil i hlad. Myslivci neměli co lovit a všechna úroda se lidem rozpadala před očima. Mlýny se přestaly točit.

Jednoho dne se jeden mladý muž vypravil do lesů najít novou říčku, nebo snad místo, kde by vykopal studnu, aby pomohl své rodině a oddálil hladomor, který se s docházejícími zásobami obilí blížil a blížil, rychleji a rychleji. A jak se tak procházel   kolem mohutných kmenů, z nichž padalo vyschlé listí, spatřil mezi stromy bílý závoj. Jan, tak se mladík jmenoval, zvědavě zamířil k podivnému kousku oblečení. Třeba ho tam zapomněla nějaká švadlena, napadlo ho. Když se však přiblížil, nejprve spatřil průzračnou modrou hladinu. Už dlouho neviděl tak čistou vodu, která už z dálky prozrazovala, jak osvěžující musí být. Žíznivě broukl a už už chtěl do vody sám skočit, než si koutkem oka všiml tiché ženy, oděné v krásných, kdysi snad i bílých šatech. Na krku jí vlály dvě stužky. Obě byly modré stejně jako oči, které ho pozorovaly.

A tak se Jan setkal s říční vílou. Nebyla to ale už ta překrásná bytost jako kdysi, již dávno ne. Seděla na břehu říčky, bosé nohy po kotníky ve vodě. Její šaty byly potrhané, zašpiněné a její kůže působila stejně špinavým dojmem. Zvedla k mladíkovi smířený, smutný pohled, a pokynula mu, aby si přisedl. „Ty jsi za mnou přišel z vesničky, že ano?“ otázala se a její hlas zněl stejně tiše jako ševelení listů v jarním dešti. Byla vyzáblá a slabá, působila dojmem, že se každou chvílí rozpadne. Mladík, okouzlen její existencí, ale zároveň zhrozen jejím vzezřením, přikývl. Víla pro sebe pokývla a jemně se usmála. „Myslela jsem si, že dříve nebo později někdo přijde. Pij.

Dokud tu voda je.”

Jan nedokázal tak lákavou nabídku odmítnout. Padl na kolena a ponořil dlaně do čiré vody. Pil a pil, dokud konečně neukojil vyprahlé hrdlo.
„Tahle voda také brzo zmizí,” začala víla svůj smutný monolog, „a já s ní. Poslední ždibec vody, který jste mi nechali. Zbytek vaší pradávné úcty, kterou jste ke mně měli.” I Jan překvapeně zvedl oči a narovnal se: “Vy jste víla, že? Ta, co vždy chránila naše lesy...” “Vskutku,” podotkla žena a stáhla si dlouhé bílé vlasy za ucho.
“Ale co se stalo?” zeptal se a rozhodil rukama, jako by tím ukazoval na suchý, mrtvý les. „Takhle přeci celý les zahyne. A my všichni s ním...”
„Já vím, drahý Jane. Ale už dávno jsem ztratila kontrolu nad svojí prací. To vy, lidé, jste si všechno vzali, jako by to bylo vaše. Káceli jste stromy a vyhnali zvěř z jejích domovů. Obsadili jste toky vod svými dřevěnými koly a vylovili poslední generace ryb, jen aby se vám dobře žilo. Nikdo už dnes na les nemyslí. Kam přijdete, tam to zničíte. Nejste nic, jen smrtka nad vším živým. Ani já už dlouho nevydržím. A se mnou zmizí všechen zbytek vody, který jsem vám mohla poskytnout.”

 Každé slovo víle ubíralo na její síle. Tenčí a křehčí, stávala se jedním s vysychající říčkou. „Tak mi jen poraďte, co já si můžu s tím vším počít!” naléhal Jan. Nemohl přeci nechat celou vesnici pojít hlady a žízní. Už už chtěl naléhat dál, než se na něj víla podívala. Z očí jí plála pradávná moc a respekt. Utichl.
„Pokud si nebudete lesa i přírody znovu vážit, nic vám už nepomůže. Musíte se sami změnit a uvědomit si, co je opravdu důležité. Nikdo jiný to za vás neudělá.”

Jan se rychle nadechl, aby vyslovil další otázku, která ho napadla, jenže jakmile mrknul, víla před ním zmizela. Rozpadla se tak rychle, jako když ji poprvé spatřil. Rozhlédl se, doufaje, že ji možná ještě uvidí, ale všechna naděje byla pryč. Sjel na kolena a sledoval, jak se průzračná voda vypařuje a nechává půdu rozpraskanou, vyprahlou a mrtvou. Jan vstal, jen aby si všiml modrých stužek uvázaných kolem kmenu stromu, jak se pomalu svíjí ve větru. A tak, jak si později uvědomil, byla víla i voda pryč.

Jan se vracel domů s těžkým srdcem. Nebyl si jistý, jak řekne své rodině, že za pár dní už nebude žádné další jídlo a všechny studny budou jen temné díry do středu země. Když ten večer uléhal do postele a objímal svou jedinou dcerku, rozhodl se, že to tak nenechá.

Druhé ráno vstal, ale nikoho do práce nenutil. Nikoho nestrašil ani mu nevyhrožoval s tím, co by je nevyhnutelně čekalo. Věděl, že každý se musí změnit sám. A tak si ten den vzal starou zaprášenou halenu, sebral rýč a zbytečky vody ze své studny a vydal se na louky sázet nové stromy. Pracoval neúnavně a poctivě, od rána do večera pracoval na polích, vyklízel nepořádek z vyschlých toků a vracel vykácená pole zpátky přírodě.

Lidé si o něm říkali spoustu věcí. Že je pomatený šílenec, co plýtvá posledními kapkami vody na zalévání stromů, co se stejně neuchytí. Děti si na něj ukazovaly a smály se. Lidé ho nebrali vážně a byl spíš jen pro smích, na odlehčení těžkých dní. Každý se propadal do smutku a obav.

To všechno se změnilo v den, kdy se Janova studna naplnila vodou.
„Voda! Voda!” křičel znavený, ale nadšený Jan, když ráno přišel na dvůr. Se smíchem ponořil ruce do vody a rozhodil ji nad sebe. Taková novinka se rychle rozšířila vyprahlou vesnicí. Už z rána před Janovým domem stály zástupy lidí, které takový zázrak chtěly vidět na vlastní oči. Jan se se všemi o vodu podělil.
„A jak jsi to vůbec dokázal, ty kluku?” zeptal se Albrecht, bohatý mlynář. Všichni napnuli uši. „Dělejte, co jsem dělal já. Ukliďte ves. Musíme odčinit to, co jsme takové roky beztrestně páchali. Byla to jen otázka času, než se něco takového stane.“

Když následující ráno vyšel Jan z vesnice, aby vyčistil další kus řeky, všiml si  pracujících vesničanů. S úsměvem pokračoval v cestě. Zprvu viděl jen tu a tam matku s dcerou sázet květiny, ale jak šel den dál, potkával stále více a více vesničanů, co přicházeli lesu na pomoc. Všichni se pomalu a jistě sjednocovali jako za starých časů a do pár dní i ti nejtvrdohlavější chodili s rýčem a svěšenou hlavou, aby vrátili přírodě to, co jí kdysi ukradli.

Pracovali spolu sedm dní a sedm nocí, neúnavně a poctivě, každý přiložil ruku k dílu. Vesnicí se stále častěji rozléhaly šťastné výkřiky, když se některá ze studen znovu naplnila. A když už bylo znovu možné zasadit nové plodiny, byť jen tolik, kolik opravdu potřebovali. Vesnice i okolní les postupně ožívaly.

Práce byla hotová osmým dnem. Všechny studny byly plné až po okraj a myslivci nahlašovali novou zvěř, co se vracela zpátky z hor. A přesto byly řeky stále vyschlé, mlýny bez pohybu. Nikdo si nebyl jistý, co se děje, a ať dělali, co dělali, voda se do prázdných koryt nevracela. Jan, na popud zoufalých pohledů vesničanů, ten den sejmul svůj cestovní plášť z věšáku, sbalil si malou svačinu a vyšel zpět po lesních cestách. Les byl skoro jako vyměněný. Místo vyschlých větví kolem šustily zelené lístky a Jan cítil, jak jeho boty rozráží čerstvou trávu. Někde v dálce špitali ptáci. Jan byl tou změnou nadšený a unešený, stále ho nepřestávalo udivovat, jak moc dokázali svými činy přírodu změnit. Proto mu trvalo mnohem déle najít místo, které celou dobu hledal, zpěv ptáků a ševelení listů ho unášelo od jeho původního plánu. Přece jen ale nakonec došel na břeh, kde kdysi potkal vílu, jež ho přesvědčila se změnit. Vzpomněl si na to, jak ho to setkání okouzlilo. Víla, sice tenkrát již zmožená náporem, který lidé kladli na les a přírodu, přesto byla překrásná a kouzelná. Teď ale bylo koryto říčky vyschlé, rozpraskané, jako kdyby nikdy nedošlo k žádné změně. Stromy okolo zeleně zářily, příroda pučela Janovi přímo u nohou, ale říčka jako by nikdy neexistovala.

Jan si lámal hlavu s tím, co se stalo. Proč, když se voda vrátila do studní, se tedy nevrátila i do lesa? Už už se chtěl vrátit s nepořízenou, když jeho oči zachytily pohyb v jemném větru. Na kmenu stromu stále byly ty stužky, na které během té krátké doby Jan úplně zapomněl. Sledoval je, jak se líně mihotají ve větru, a znovu si vzpomněl na slova víly.

Pak se mu v hlavě zrodil náhlý nápad. Rychle, ale přece opatrně stužky odmotal ze stromu a položil je vedle sebe na zem. Jedna překrývala tu druhou jako soutok potoků, který kdysi byl ve středu vesnice. Pak je vložil do prázdného koryta, doufaje, že to bude stačit. Když se ale nic nedělo, začal znovu ztrácet naději. Co ho to vlastně vůbec napadlo? V zoufalosti vytáhl malý vak na vodu a vylil její zbytek na stužky.

„Prosím, vrať nám ji! Polepšili jsme se!” zakřičel do lesa a pak zahodil vak někam mimo koryto, než sjel na kolena vedle stužek. Selhal, dokázal toho sice dost, ale bez řek a říček les dlouho nepřežije.

Dokud neucítil chladný dotek na nohou. Vylekalo ho to, dokud si nevšiml, že skrz jeho kalhoty prosakuje voda. Zvedl pohled a pak se nadšeně rozesmál, protože korytem postupně stékalo víc a víc vody. Stužky, které Jan polil, se jako zázrakem změnily na dva mocné proudy, které stékaly čistým korytem dolů z hory. Jan by přísahal, že v ten moment slyšel les, jak si oddechl.

Utíkal zpátky do své rodné vesnice, co mu jen nohy stačily, a už z dálky slyšel radostné výkřiky a zvuky oslav. Voda ho předběhla a vrátila se v plné síle, řeka znovu začala v korytu šumět. Na březích běhaly děti a šťastně se brodily po kolena ve vodě. Mohutná mlýnská kola se vrátila do pohybu.  Jan se pousmál a opět si uvědomil, jak důležitá je pro lidi voda. Voda a čisté prostředí k životu. A znovu a znovu ho hřálo u srdce, když si vzpomněl na to, jak se jeho vesnice dokázala sjednotit a společnou silou napravit chyby, kterých se dopustila.

Veronika Vopatová, Gymnázium Mimoň

rok 2020

 

 

Mobilní aplikace

V obraze

Centrální evidence

 

btn_cezv

Hlášení poruch

 


• Poruchy

• Mapa s poruchami

Informace e-mailem

Novinky e-mailem